Jako lektorka předškolních pedagogů ukazuji nejen paním učitelkám, ale i rodičům, jak si upravit vztah sama k sobě i k druhým, aby byli tím nejlepším příkladem pro své děti (ať už doma nebo ve školce)

 

Můj příběh

Znám spoustu lidí, kteří by se rádi aspoň přiblížili tomu ideálu zdravě sebevědomého, ale pokorného člověka, který umí empaticky komunikovat, nikoho neurazí svým „zbrklým“ názorem, má se rád, plní si svoje sny, ví, že si nese zodpovědnost za své chování a svá rozhodnutí, ví, v čem je fakt dobrý, umí dát najevo lásku, omluvit se tak, že ten druhý pochopí, že to myslí vážně, umí si udělat čas sám pro sebe třeba na obnovu sil nebo jen tak pro radost sobě nebo někomu jinému…

A proč právě na tomhle tak záleží?

Proč je to všechno tak důležité…?

Nejen kvůli nám samotným, ale taky protože se na nás dívají naše děti…pozorují nás, sledují naše chování, naše reakce a všechno to „zrcadlí“ zpátky, opičí se, napodobují, opakují naše „hlášky“, které říkáme, dávají najevo nadšení a radost podobně jako my, ale taky vztek a zlost…

Jako učitelka ze školky s letitou praxí jsem tak mohla roky pozorovat (a tedy nejen na svých dětech), jaký vliv máme my dospělí na život našich dětí a to obzvlášť do 6 let, kdy se utváří jejich osobnost, charakter a z toho žijí pak celý svůj život.

Ale bylo období, kdy jsem toto všechno až tak neřešila…sice jsem věděla, že je dobré jít dětem příkladem, ale znáte to… tu a tam se najdou situace, kdy se nám „život postaví do cesty“, naléhavé věci „převálcují“ ty důležité, v práci se to nakupí, ve vztazích „semele“…

Byla doba, kdy jsem neměla jasno ve spoustě věcí…. třeba v prioritách času:

Možná znáte ten pocit, když něco chcete pro sebe, ale najednou se k tomu přidá to „důležitější“ (nebo spíš naléhavější?) pro ty druhé – to a tamto, k tomu ještě děti, úkoly, vyprat, uklidit to, co zůstalo z rána neuklizeno, nakoupit, udělat rychle něco k jídlu, zase na Vás kouká to nevyžehlené prádlo, ještě jsem slíbila mamce to a to …. A je tady večer a vy padáte do postele unavená s pocitem, že na vás zase nedošlo, prostě to „převálcovaly“ potřeby druhých, domácnost atd.

Když se takových dnů sejde víc po sobě, to ani nemáte chuť se dívat na věci „očima druhých“, když vám někdo něco řekne, okamžitě střelíte v odpovědi první, co vás napadne a hlavně ze svého úhlu pohledu, žádná empatie...

Byly doby, kdy jsem podobnou komunikací bourala ty blízké vztahy, ať to byl manžel nebo dvě děti v pubertě a pak jsem se snažila to dávat zase do pořádku – jako vlny na moři a nevěděla jsem si s tím rady, i když jsem tušila, že tudy to asi není ta správná cesta.

Když jsem měla z něčeho strach, tak jsem od toho utíkala nebo jsem se tomu vyhýbala (proto jsem třeba roky neřídila auto, ač jsem řidičák měla). Nevěděla jsem pořádně o svých silných stránkách nebo jsem si  je neuvědomovala a s tím souviselo i moje sebevědomí, takže jsem si moc nevěřila. Hlavně jsem se na všechno dívala a řešila ze svého úhlu pohledu… Netušila jsem, že je víc způsobů, jak dát najevo třeba lásku – chtěla jsem jen „po svém“, ze svého „správného úhlu“… Já se přece tak obětuju, tak ať mi to mé okolí dá najevo „po mém“…žádná pokora, všechno jsem brala automaticky.

Pak přišla krize, „smetla“ manželovu firmu (což byl tenkrát dost důležitý zdroj příjmu pro naši rodinu, já pracovala jako učitelka ve školce) a my přišli o spoustu peněz, děti byly zrovna na střední a vysoké škole, vztah s manželem taky dostal pořádně zabrat a v téhle situaci jsem začala sahat po knížkách osobnostního rozvoje, které mě v tu dobu opravdu držely nad vodou.

A pomalu jsem začala přicházet na to, že jestli nezměním své chování, postoje, komunikaci a spoustu dalších věcí, půjde náš vztah „do kytek“ stejně jako firma…

A taky jsem zjistila, že kolem mě jsou známí, kamarádi, kolegyně ze školky a další, co taky řeší svoje různé životní situace…

A víte co????

Objevila jsem důležitý poznatek:

Nezáleží na tom, co se stane, ale… jak se k tomu postavíme…

NÁŠ POSTOJ JE DŮLEŽITÝ 

A navíc – naše děti na nás koukají, pozorují nás a hlavně to pak napodobují… a když jsou větší, tak čekají, jak různé životní situace zvládneme a tím se taky učí.

Abychom právě pro ně byli tím nejlepším příkladem, řekla jsem si, že o tom budu s lidmi mluvit, budu sdílet své zkušenosti, čím jsem si prošla, protože to, co jsem se naučila, může některým lidem pomoci nasměrovat nebo i změnit některé oblasti v jejich životech…. A začala jsem pracovat místo s dětmi, s dospělými jako lektorka předškolních pedagogů (je to přece jen „moje parketa“) a dělám pro ně semináře o vztazích, komunikaci, prioritách, zodpovědnosti, sebevědomí, o strachu… a přišla jsem na to, že jsou to oblasti, o které se zajímají i rodiče, a tak dělám i pro ně ve školkách besedy na stejná témata.

A protože jsem zjistila, že je z řad rodičů i paní učitelek úžasná zpětná vazba, že je to zajímá, pomáhá v životě, rozhodla jsem se o těchto oblastech napsat eBook.

Najdete v něm pasáž, jak si plnit svoje sny a proč na tom záleží, v části o prioritách se pobavíme o tom, jak získat čas na to, na co chceme (třeba pro sebe?), v čem je důležitá zodpovědnost, jak ji předat dětem a jakou úlohu hraje pro naše zdravé sebevědomí, co je empatická komunikace a jak se jí naučit, jak objevit naše silné stránky, jak různými způsoby dát najevo lásku – partnerovi, dětem, rodičům, kolegyni v práci, jak se omluvit, aby ten druhý omluvu přijal, jak pracovat na zvýšení sebevědomí do té zdravé úrovně a jak třeba pracovat se strachem, protože to, že jsme dospělí, ještě neznamená, že se nebojíme…

ZKRÁTKA..."Na čem záleží..."?

Abychom žili život, který naše děti „zrcadlí“, přidají k tomu svoji jedinečnost a budou žít svůj život úspěšný a naplněný…

PROSTĚ: „UKAŽ MI JAK… A JÁ TO ZVLÁDNU“