35 let klidných jako vodní hladina?

Vážně tomu věříte?

Včera jsme s manželem otevřeli 36. rok společného soužití a ani jeden z těch předchozích nebyl klidný jako vodní hladina.

Kdo mě zná dobře, ví, že moje věta je: „Každá mince má dvě strany“. Tím nechci říct, že hledám to, co se nepovede. Jen když je něco moc dlouho nablýskané a ideální, bylo by zajímavé, se tomu kouknout pod pokličku.

Během 35 let jsme zažili spoustu nádherných dnů nasycených láskou a porozuměním, dnů plných vděčnosti, třeba když se nám narodily děti nebo vnoučata, zábavných (ale i „školících“) dnů při jejich dozrávání, výletování, dovolenkování a užívání si vzájemné blízkosti.

Ale taky během těch let přišly životní pády a zvedání se z toho „balastu“, poučení se, profesní změny, vzájemné podporování jeden druhého bylo v určitou dobu pěkně vysilující a namáhavé.

Čeho si však při ohlédnutí zpátky nešlo nevšimnout – jak „dotknutí se životního skorodna“ bylo zároveň posilující pro celou naši rodinu. Jsem za to ze srdce vděčná.

Život prostě chodí ve vlnách – „jednou jsi dole, jednou nahoře“ – jak se zpívá v jedné písničce.

Jak to ale udělat, aby měl člověk výdrž se z těch „dolíků“ vyškrábat zase nahoru? Kde vzít sílu? Víru, že to zvládne? Houževnatost a vytrvalost?

Teď ze mě promluví úča ze školky (nelekněte se):

Tomu se dávají základy už v předškolním věku. Tím, že necháme dítě (podle jeho schopností a vyzrálosti) dělat některé věci samostatně.

Okolo 3. roku nastává období, kdy děti začínají říkat: „Já sama, já sám“. Je potřeba je v určitých situacích nechat, ať si vyzkoušejí, co chtějí, být jim po ruce, zasáhnout, když by třeba hrozilo nebezpečí.

Ve spoustě případů jim nechme získat zkušenost – s oblečením kalhot (tak budou naruby – no a co?), s obutím botiček (nevadí, že skončí obráceně), s pomocí při míchání těsta na palačinky, úklidem talířku po svačince nebo hraček v pokojíčku – a tak bych mohla pokračovat do nekonečna.

Předškoláci navíc opravdu rádi pomáhají.  No a tady je kámen úrazu – jim to ale trvá dlouho, protože tu zručnost teprve získávají.

Pokud se tohle období rodičovsky „prošvihne“ a radši za něj spoustu věcí uděláme (vždyť je to přece rychleji a dokonaleji udělané), promarní se důležitý úsek života dítěte.

Proč?

Protože období „já sama, já sám“ je základem pro „moje vůle“ v pozdějším věku!!!

Tady, v předškolním období, se dávají stavební kameny k vytrvalosti, houževnatosti, překonávání překážek. Samozřejmě, že tu bude hrát roli temperament dítěte a jeho vzory v běžném životě, které mu ukážou máma s tátou.

Ale spoustu věcí si potřebuje vyzkoušet doslova na vlastní kůži.

Takže k tomu, aby dítě jednou ve svém dospěláckém životě dokázalo překonávat i ty obtížné dny, vyhrabat se ze životní šlamastyky a poučit se z předcházejícího, k tomu se dává stavební kámen už ve věku 3 – 6 let, kdy mu necháme dostatek času a prostoru, aby si ty maličkosti (obléct, obout, uklidit, odnést, zamíchat, oloupat, najíst se samostatně atd.) vyzkoušelo samo.

Člověka občas přepadne pocit, že někdo před problémem (složitou situací, překážkou) radši uteče, vzdá to předem, sbalí kufry a jde bydlet jinam, místo toho, aby se snažil vydržet na místě a „opravit“, co se nepovedlo.

Někdy je to vážně namáhavé, složité, trvá to dlouho, než se to vyřeší, stojí to spoustu energie, sil i času. Někdy to ale stojí za to, jindy ne. Jak to poznat? Na to si každý musí přijít sám.

Každé šlápnutí vedle, každá chyba něco stojí. Cesta k poučení může být dlouhá a namáhavá. Každopádně člověka vždycky posune, když to zvládne. A to stojí za to.

A hlavně, hlavně nás naše děti pozorují, sledují a učí se od nás, jak co dělat nebo nedělat. Je úplně jedno, jestli jim jsou 3 roky, 13 nebo 33.

Začala jsem výročím svatby a končím „filozofováním a mudrováním“?

Když ono to spolu souvisí – nejsou dny pořád zalité sluníčkem, občas prší (někdy i dlouho), občas zabouří – to přece patří do přírody, do partnerství, do života.

Tak hodně štěstí, trpělivosti, lásky a vytrvalosti!