Hranice – chceme je či ne?

Každý z nás někde uvnitř sebe cítí touhu po svobodě.

Touhu vzlétnout jako ptáček a létat si vzduchem bez omezení, hranic, zákazů, příkazů a norem.

Jak úžasné. Svoboda bez hranic.

Jenže ten ptáček je řízen svými instinkty, takže moudrou přírodou. Moc dobře vnímá, kdy je unavený a má si sednout někde na větev, kdy má žízeň a napije se třeba z louže.

I bez hodin a budíku ví, kdy je potřeba vyhledat místo ke spánku, protože se smráká a přirozeně zastrčí hlavičku pod křídlo a spí. Nenazývá to „svými hranicemi“, ale řídí se tím.

Jak to máme my, lidé?

Taky přirozeně vnímáme svoje potřeby?

Když už je to přes čáru, když potřebuji zastavit, skončit, říct sama sobě nebo druhému „dost, to stačí“ – opravdu to umíme?

Naše tělo je moudré a vysílá signály, že „už dost“, někdy křičí na poplach, ale vnímáme ho? Bolí nás záda, ramena, hlava, padáme únavou, jsme nevyspalí.

Ale naše hlava to přetlačí tím, co musíme, co jsme slíbili, jak bychom vypadali před druhými, kdybychom to nedodrželi?

Mozek je přece nejdokonalejší počítač na světě, tak proč ho neposlechnout, že. Jenže tělo a jeho instinktivní chování je taky potřeba brát jako rovnocenného partnera mozku.

Když se podíváme do přírody a vůbec kolem nás, zjistíme, že hranice jsou něco úplně přirozeného.

Břeh dává hranice potoku či říčce, aby voda měla kudy téct.

Louka, les, pole mají svoje meze.

Cesty nebo silnice mají své krajnice.

Květináč své okraje.

Kraje bazénu drží vodu, aby se nevylila.

Plot je hranicí pozemku.

A je to něco, co považujeme za normální a potřebné.

Džbán, hrnek či sklenička mají svoje okraje – a když přelijeme?

Nebo když se voda vyleje ze břehů, to je pak povodeň, kalamita, něco, co nechceme.

Kolem nás koukáme na spoustu hranic, které potřebujeme a jsou pro nás normální a přirozené. Když si máme určit hranice ve svém životě a obhájit si je před sebou či před druhými, máme s tím někdy problém.

Zdráháme se říct „ne“ – jak bychom vypadali? Vždyť by si o nás řekli, že nejsme dost spolehliví, dost starostliví, dost hodní lásky. Nebo bych zklamala sama sebe, když bych nedodělala ještě toto nebo támhleto. No, to přece nejde.

Tak se radši přetáhneme, přepracujeme, „přesnažíme“, i když se nám vlastně nechce. Sem tam jde něco dokončit v lehkém stresu, který nás pohání, ať už je hotovo, ale co když je to na denním pořádku?

Jak často si ve svém životě udržíte své hranice a jak často nastává kalamita, že vám ty hranice někdo nebo něco narušuje?

A jak to ukazujete svým dětem?