Co mi došlo na cestě za západem sluníčka

Když něco nejde jedním způsobem, půjde to jiným.

Ale co když nevíme, jak?

Nevidíme jiný způsob, jinou cestu?

Neznamená to, že jiná cesta neexistuje. Jenom jsme ji zatím nenašli nebo k ní nedošli.

Ještě jsme ji neobjevili. Je zatím schovaná za rohem. Za něj přece nevidíme. Až přijdeme k tomu rohu, tak zjistíme, co je za ním.

Je to stejné, jako kdybychom řekli, že je jedna jediná cesta do Vídně. Ne, není. Je jich moc, kudy se dá do Vídně dostat. Liší se rychlostí, pohodlností, krásou okolí atd. Je na nás, kterou si vybereme.

Další zádrhel může být, že když už jsme objevili „jinou“ cestu, tak se nám po ní nechce jít.

Nechceme dělat něco jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklí.

A tak urputně tlačíme na sebe nebo na okolí, aby to šlo. Ale jak říkává moje mamka: „Hlavou zeď neprorazíš!“

Pravda.

Stejně tak jako pořád dokola dělat stejné věci a čekat jiné výsledky.

Jasně.

Mozek se brání, nechce nás pustit do něčeho nového. On nás tím chrání, to je jeho úkol.

Ať si neublížíme.

Ať se nezesměšníme.

Ať jsme v bezpečí.

Náš mozek vnímá každé vyjití mimo zónu pohodlí jako něco nebezpečného, protože je to neznámé.

Takže použije cokoliv, aby nás zastavil.

Podstrčí nám nejdřív strachy, pak výmluvy, že to nejde, nemá cenu, není jiné řešení, jen abychom „zůstali v bezpečí“.

Co je známé, považuje mozek za bezpečné.

V neděli jsem se, cestou z Mohelnice, zastavila na Studené Loučce, že se podívám na západ sluníčka.

Šla jsem cestou zavátou sněhem, zpočátku mezi ohradami, pak vyjetými, celkem hlubokými, kolejemi. Úplně pohodlnou cestu jsem si teda nevybrala.

Když byla kolej moc úzká, nevrátila jsem se, že to dál nejde.

Přešla jsem do druhé koleje. Když to bylo moc zledovatělé, vyšla jsem na pole nebo louku.

Prostě jsem chtěla ten západ sluníčka vidět, pokochat se, vyfotit a s dalšími se o to podělit.

Tudíž když máme dobrou vnitřní motivaci (a západ nebo východ sluníčka je pro mě vždycky úžasná motivace), dokáže náš neokortex (ta myslící část mozku) logickými argumenty vysvětlit amygdale (emoční část mozku), aby přestala jančit a posílat strachy.

Amygdala přestane jančit v přítomném okamžiku, právě když jdeme zkusit, jestli ty strachy jsou oprávněné nebo jen „vykatastrofované“ v naší hlavě. Těmi akčními kroky ji umlčíme.

Až to na vás vaše emoční část mozku začne zase někdy zkoušet, vezměte si na pomoc tu myslící část, předložte té emoční logické argumenty a běžte do akce.

Neokortex to vymyslí, vy to zrealizujete a amygdala se uklidní.  

A nebojte, s tím, že se nám do neznámých věcí nechce, s tím zápasíme úplně všichni.

Šlapu tím sněhem zpátky, spokojená, že jsem si naprosto boží  západ sluníčka nenechala ujít jen proto, že cesta k němu byla složitější, než jsem čekala.

A že jsem si u toho pěkně popřemýšlela, jak ten náš mozek reaguje ve složitějších situacích.

Na závěr upozorňuju, že Studená Loučka je opravdu studená.

Doma jsem pak rozmrzala u krbu s hrnkem čaje v ruce.

Mějte se fajn ať vám přijde do cesty něco nečekaně krásného.

Iva