Co umí jiskřivá krása…

…PRO ČTENÍ I POSLECH… 🙂

Dneska to bude tak trochu „holčičí téma“…

Jak jsem se v pondělí ráno procházela krajem našeho města, napadaly mě různé myšlenky, o čem asi bude „spolužití“ s maminkami v nově vytvořené fb skupince MÁMY V POHODĚ…co jim můžu přinést, čím jim mohu být prospěšná…a jak to udělat, aby si tam každá našla něco pro sebe….?

Asi prospěšná můžu být…vidím zájem rodičů o daná témata na besedách ve školkách. Nemyslím si, že je to tak, že by se dnešní rodiče nezajímali… Vidím kolem sebe, že právě teď je doba osobního rozvoje a dnešní maminky si hledají různě po internetu, jak co dělat líp, než jejich maminky, jak být lepší mamkou pro svoji ratolest, lepší manželkou, partnerkou pro svého muže apod.

Názorů je mnoho a jak se v tom sakra vyznat?

Tak mi někdy přijde, že samým honěním se za svou dokonalostí, zapomínáme být samy sebou (my ženy)

Právě proto přišla i moje myšlenka založit tuto fb skupinku MÁMY V POHODĚ, kde to zatím vypadá podle výsledků z dotazníčků, že začneme těmi časovými prioritami…

DNEŠNÍ MÁMY ŘEŠÍ TO, ŽE NA SEBE NEMAJÍ ČAS…

A tak se možná mrkneme nejdřív sem…

A s tím je spojeno i to, jak si každá váží sama sebe, aby se dala na první místo v rodině…to není „můj výmysl“ jako ženy, maminky, manželky, teď už i babičky nebo kdysi paní učitelky ve školce…to jsou slova Marka Hermana, autora knih „Najděte si svého marťana“ a „Máma není služka, máma je dáma“ (obě vřele doporučuju)…

On totiž říká, že nejdůležitější v rodině je maminka…Proč? Protože od jejího vnitřního klidu (či neklidu) se odvíjí pohoda (nebo nepohoda) celé rodiny – dětí i partnera. Hermanova slova jsou: „Z pohody mámy se živí celá rodina“ nebo „Máma svojí pohodou umí nakrmit celou rodinu“….nebo taky “ Něžná máma musí být odpočatá“…

Jak to ale udělat, aby byla odpočatá a mohla něhu té své rodině rozdávat? Někdy prostě nebude něco dokonale udělané, na něco nevyjde čas, něco si odpustíme a dojde na to jindy…prostě je to o prioritách. Vždyť ten život běží takovým úprkem, že to vypadá, že včera se nám děti narodily a zítra jdou k zápisu do školy… tohle období se už nevrátí…včerejšek se nevrátí…ani to dnešní odpoledne…

Jak si tak šlapu ranní přírodou a honí se mi hlavou tyto myšlenky, koukám po stromech a keřích kolem sebe a najednou mě napadne:

i ty nejobyčejnější zákoutí, třeba i neupravené, tak nějak zjemní, zkrásní, když jsou aspoň lehce zapadané sněhem, jako by je někdo pocukroval, jako by byly křehké, ne mrazem, ale něhou té jiskřivé nádhery, někde to vypadá jako jemné kraječky…

Pojďme se taky někdy pomyslně zabalit do té „jiskřivé nádhery“, nechat se zjemnit a vyniknout v sobě tu křehkost, jemnost a krásu „naší vnitřní ženy“ a ne jen řešit, co je hotového a hlavně co není, co jsme jako ženy, mámy nezvládly, nestihly…toto v nás řeší „náš vnitřní muž“.

Každý v sobě máme část ženy a část muže…jde o to, co a kdy necháme vyniknout…že by byl pravý čas na jiskřivou krásu naší vnitřní ženy?