O čem jsem přemýšlela, když jsem myla okna

Dnešek bude o nostalgii.

Když byly děti malé, většinou hned po vysvědčení odjely s vodáckým oddílem na tábor. A já měla první týden v červenci takřka pro sebe (nebo pro sebe a pro manžela).

Někdy jsem ještě bývala ve školce, protože prázdninový provoz, že. Ale většinou jsem odpočívala hlavě fyzickou prací (ostatně to dělám dodneška, i když v jiném tempu).

Takže občas došlo i na mytí oken. Teď takové „pravidlo“ fakt nemám, ale letos jsem tento týden spustila kurz pro paní učitelky a přemýšlela jsem, co bych mohla.

No, jasně, okna. Když jsem se na ně podívala, bylo to 50% na 50%, když jsem se podívala do diáře, že jdu v úterý odpoledne na masáž, bylo rozhodnuto na 100%.

Jenže já si tyhle činnosti, které moc nemusím, ale jsou potřeba, prostě „dělám hezký“, abych si to neotrávila. Takže písničky z YouTube. Ale pozór, tentokrát žádná ABBA, Mama Mia, která mě většinou nakopne svým rytmem, tempem a já jedu, jak drak.

Nostalgie, jako hrom.

Zpívám „z plna hrdla“.

Zůstávám koukat, jak si mozek (chápejte, i tohle je pro mě studijní materiál) pamatuje texty, které jsem roky neslyšela, roky nezpívala, přesto slova sypu z rukávu a zírám, co si pamatuju z dob základky.

Z počítače se ozývá:

Petr Rezek „Prší krásně“ – oči mi vlhnou od vzpomínek a jen si říkám, ať si nepřivolám déšť na ta umytá okna.

František Ringo Čech hlásá „Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový“ (taky se těším, až ty okna budou hotový).

Můj milovaný Goťák mi sděluje, že „čas letí jako bláznivý“ a že se mám „odnaučit říkat ne“, protože „oheň v sobě mám“.

Bože, já zpívám s hadrem v ruce jako o život, ale přitom trochu polemizuju:

Že čas letí jako bláznivý, to víme všichni, že bychom měli brzdit a zpomalovat, co to dá. Mám i ve svých workshopech, seminářích a kurzech pro paní učitelky pasáže o time managementu, abychom se jako ženy nenechaly zahltit a přitom zvládly, co je potřeba.

Odnaučit se říkat ne, to fakt nechci, protože to taky školím, že je dobře říkat druhým laskavé NE, aby člověk pak sobě mohl říci ANO.

Že oheň v sobě mám a občas umím pěkně šlehnout plamenem, když mě něco naštve, to vím a učím se s tím pracovat, abych plamenem neublížila. Takže já žár rozhodně schválně neskrývám, ale pracuju s ním. Teď mám na mysli školení „Jak si poradit s emocemi u sebe i u dětí“.

Představte si, že jsem dala i Naďu Urbánkovou „Vilém peče housky“ – slova mi jela na jazyk jak po másle, i když tuhle měla ráda moje mamka, a tak celkem často zněla z rozhlasu nahlas, takže text jsem si zapamatovala lehce (koukám, že až dodnes a kroutím nad tím hlavou).

Inu, co do 6 let zasadíš do podvědomí, z toho se žije i v dospělosti. Takže bacha na to, co zaséváme do svých dětí (nebo svěřených ve školce).

S mým postupným stěhováním se s kýblem vody do dalších místností postupovaly i roky s dalšími hity – třeba moje hudební láska Michal David.

Někdo třeba protočí oči, ale já na něm vyrostla, znám jeho začátky, se spolužačkami jsme se dohadovaly, jestli Vávra nebo David a slova jejich písniček si vybavím dodnes. Pamatuju si v 7. třídě Davidův hit: „Nonstop, já chci žít nonstop“.

Spoustu let jsem podle ní snad žila – prostě žít naplno, to je moje krédo.

Jak říkal pan Werich:

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nebýt to, co není, jak tomu v mnoha případech je“.

A jsme u toho. Autenticita. Opravdovost. Nenalhávat sama sobě, že je něco nádherné, když není. Přiznat si to, i když to není příjemné.

Další Davidova pecka mi zní do uší, zatímco mávám hadrem (teda švédskou utěrkou) po skle: „Třetí galaxie vítá vás, třetí galaxie“.

Na tuhle písničku jsem vymýšlela taneční variace pro skupinu Komety. A zajímalo by mě, co by na to řekly ty, které v ní tancovaly. Jestlipak se i k nim článek dostane?

Já sice tu skupinu nezaložila, jen převzala a taky jen dočasně.

Bylo to v Čáslavi, tenkrát ještě v pionýrském oddíle Delfíni, parta děvčat cca 6. – 7. třída, mně bylo asi 16-17 let, studovala jsem tehdy SPgŠ.

Normálně do dneška vidím taneční kreace v určitých pasážích té písničky. A zase ta nostalgie. Jak si tohle můžu pamatovat skoro 40 let? Cítím úplně to nadšení, s jakým jsem tanec vytvářela, s jakým holky tancovaly a jak se to rodičům líbilo.

Zkrátka, co děláte srdcem, to v něm zůstává po dlouhá léta.

Tahle písnička byla totiž mé první taneční tvoření. Pak přibyly další a ty už si tak do detailů nevybavím.

Dokonce nás pozvali na taneční soutěž. Taková pocta!

Tam mi jeden taneční mistr nabídl spolupráci, že jsem šikovná, že budu tvořit další taneční kreace a jezdit na soutěže a holky budou tancovat a vyhrávat a…

A tím to skončilo.

Nechtěla jsem tvořit „na zakázku“, na povel nebo pro něčí rozmar. Tak jsem tu nabídku totiž tenkrát vnímala.

Já chtěla tvořit pro momentální vytrysknutí kreativity, úchvatnost toho nápadu a krásu vlastního tvoření, ne pro výsledek na soutěži, něčí kochání se a poklepávání po zádech.

Takže když to nemohlo být spontánní, tak to nebylo vůbec. Děvčata vycházela základku a já šla do maturitního ročníku.

Pak jsem založila oddíl „Tuláci“ plný malých prvňáčků, se kterými jsem se toulala po vlastech Českých, po krásách v přírodě, výletování a těšili jsme se spoustě našlapaných kilometrů.

Byla to škoda? Ne, byla to taková cesta z bodu A do bodu B a pak zase jiným dopravním prostředkem do bodu C.

Jako v běžném životě. A každá ta cesta nás něčím obohatila.

Leštím poslední okna a z YouTube zní Iveta Bartošová a Petr Sepéši: „Ať si říkaj, co chtěj, my to už nějak zvládnem“.

No, jasně, vždycky se to důležité, co chceme, nějak zvládne. Je to potřeba opravdu chtít. A věřit tomu. Mít kolem sebe podporující lidičky, kteří když už nemůžete, tak vás zvednou, třeba i poponesou a pomůžou zase postavit na nohy.

Zaplať pámbu, že takové lidi kolem sebe mám. Ať už je to moje rodina nebo blízcí kamarádi a kamarádky.

Takže?

Okna jsou umytá, venku se honí mraky, třeba sprchne na to naleštěné. Ale i to je v pořádku.

Nemusí být všechno dokonalé, ideální a na 100%.

Stačí, že je to opravdové. A já si u toho letního leštění oken krásně zavzpomínala, zazpívala, zapřemýšlela a je mi dobře.

Záda a ruce mi dá zítra do kupy pan fyzioterapeut.

A to je ono, mít kolem sebe ty správné lidi.

Tak vám ze srdce přeju, ať je máte taky. A k tomu báječně strávený den. Ať vám do cesty přijde něco příjemného.