Co se stane, když si dovolíte….

12.8. 20220

Co si máte dovolit?

Cokoliv, co zvážíte a pro co se rozhodnete…

A jestli jsou to maličkosti nebo velké věci, to už je na každém z nás.

Když si totiž danou věc, činnost, zážitek propřemýšlíte a dovolíte koupit či prožít, když je to něco, po čem člověk baží, touží a chce to…tak si to pak úplně jinak užije. Prostě to nebude jen „normálka“, ale bude to prožitek s vděčností.

A to nemusí být zdánlivě velké či nedosažitelné věci. Mohou to být klidně maličkosti.

Maminka, které je nabídnuto hodinové hlídání malého prcka, si tu kávičku s kamarádkou nebo knížku přečtenou v klidu užije s patřičnou vděčností, protože to třeba není „normálka“, že by někdo pohlídal ratolest.

Táta, který se vrací z práce a očekává doma zase ten rychlý kolotoč od svých kluků – „Tati, zvedni mě, chci být velký jako ty!“

„Tááááátííííí….jááááá chci takýýýýýýý!!!

A ještě a ještě…jeden i druhý se mu věší kolem krku, všude plno křiku, výskání…prostě kolotoč… A dneska?

Kluci jsou zabraní do svého nového puzzle a nenechají se tentokrát vyrušit ani příchodem taťky z práce.

Manželka se může v klidu přitočit a dát mu pusu na přivítanou…a už voní kafíčko, co si spolu dají dneska snad v klidu – než se ti dva v pokojíčku nasytí sestavováním obrázku.

A to společné kafíčko si vychutnají úplně jinak, než jindy. Oba si totiž dovolili využít chvilky klidu, kterou jim nečekaně kluci darovali.

O tom, že tyto nečekané události je potřeba využít a patřičně si je užít, o tom není pochyb. Byť to jsou zdánlivě maličkosti, mohou obrovským způsobem přispět k našemu vnitřnímu klidu a pohodě.

A to je důležité.

Někdy nemůžeme čekat, a maličkosti, které pohladí duši, si potřebujeme do života dostat vědomě – tím, že na ně myslíme, že si je přejeme.

… Že si „dovolíme přát“….

Mám podobnou zkušenost z minulého týdne.

Byli jsme s manželem a s kamarády v Jižních Čechách a sjížděli jsme postupně Vltavu od Vyššího Brodu až do Boršova. Cestou je nádherný Český Krumlov se svými uličkami, zákoutími, obchůdky a cukrárnami.

Byli jsme tam letos potřetí. A pokaždé, když jsme proplouvali Krumlovem a viděla jsem ty kavárničky se stolečky a slunečníky, lidi, co si tam labužnicky vychutnávají kávičky, drinky a zákusky, tak jsem si říkala: „No, to musí být báječné si to takhle užívat“.

A letos? Stačilo jen před partou říct: „To bych taky chtěla zažít, takhle si vychutnat tu atmosféru v kavárně u Vltavy….“ A bylo to.

Za chvíli jsme tam seděli, v ruce lístek s nabídkou dobrot a už tady byla ta atmosféra, ta nálada, ta možnost si „vychutnat“ ten zážitek, o kterém jste před tím jen přemýšleli…Že vám přinesou ledovou kávu se zmrzlinou a úžasný dortík se třemi druhy čokolád…

A stálo to za to…

Vy tam sedíte, máváte vodákům na pozdrav – „Ahóóóój“, koukáte na to a říkáte si: „Tak tohle jsem chtěla zažít a teď je to tady!“ Ten báječný okamžik přítomnosti, kdy se vám na jazyku rozpouští výborná čokoláda, slyšíte u toho šumění řeky a u srdce je vám prostě báječně.

Proč? Protože zrovna prožíváte to, co jste chtěli, o čem jste přemýšleli, po čem jste toužili.

Byť je to taková „malá věc“ jako posezení s kamarády v kavárně Kafemlejnek na břehu Vltavy.

A v duchu si říkáte:

Děkuji.

Děkuji, že jsem si dovolila prožít tak prima chvíle se svými blízkými.

Děkuji, že jsem si dovolila vydat peníze za zážitek s nimi.

Děkuji, že jsem si dovolila udělat sobě i druhým radost.

Děkuji, že jsem si dovolila zase na chvíli pečovat svoji malou holčičku uvnitř sebe, udělat jí radost, pohladit zážitkem výborné chuti, atmosféry, nálady.

Dovolit si znamená hodně…i v maličkostech.

Pokud si chcete článek poslechnout v audio verzi, klikněte sem:

https://anchor.fm/dashboard/episode/e1me9q9

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů