Děti a přítomný okamžik

20.7. 20201

         Děti a přítomný okamžik…

Jak tak běží ten prázdninový čas, člověk plánuje, kam pojede na dovolenou, na výlet, jaké koncerty jsou někde v okolí, koho navštíví a s kým se kde setká… Od toho jsou prázdniny a čas dovolených.

Protože jsem babička a občas hlídáme naše čtyřletá dvojčata, sledovala jsem tento víkend jejich reakce na různé podněty. Holky, vykouklo sluníčko, děda je na zahradě, půjdete taky?“ V tu chvíli je potřeba zvážit, jestli být s dědou venku je silnější motivace, než být princeznou J

Klárka to rozsekla dřív: Já jdu za dědou!“ Terezka ještě chvíli váhala, jestli to dobrodružství bude stát za to, aby sundala elsovské šaty a šla za nimi… Nakonec zvítězila síla kolektivu J

„Místo botasek gumáky, je po dešti…a pití s sebou!“

Před chvilkou ještě byla jedna „na plný úvazek“ Elsou a druhá Růženkou, která očekávala prince Jaroslava (jak jinak J) a teď už v holínkách obě brázdí mokrý trávník, revidují pískoviště a hurá za dědou ke garáži, kde se právě opravuje motor do starého veterána. Protože mu chtějí pomáhat, čemuž se chlap samozřejmě brání (já mu se nedivím), tak s povděkem, že budou dělat podobnou „práci“, si od něj berou štětce a „jako“ natírají, šmrdlají štětci cokoliv, co jim přijde pod ruku. A zase plně ponořené do právě probíhající činnosti…je jim jedno, že před pár minutami byly vznešené a čisťounké princezny a teď dělají ušmudlanou práci“.

Najednou slyším volání: Babi, Telezka lozházela ty fialový kytičky po tlávě!“ No, to je pěkný, moje nádherná levandule nestihla uschnout, než si tam začaly holky hrát. Asi z nich už kytičky nesvážu J Na moji otázku: Terezko, proč to házíš po zemi? Říkala jsem vám, že je potřeba, aby kytičky zůstaly na stolku, protože se suší.“ Odpověď zněla: No, babi, já chtěla, aby to bylo jako na svatbě.“ Ach jo, v které pohádce to asi viděla? J

V tu danou chvíli je úplně fuk, co bylo předtím (co babička říkala) a co bude potom (až na to babička přijde)…za hodinu, za dvě, zítra…zkrátka žijí tím svým přítomným okamžikem, jsou ponořeny do právě probíhající činnosti a jsou jí úplně oddané.

Prostě děti, pro ně je to úplně přirozené.

Tak jsem je tak sledovala a přemýšlela o tom celou sobotu, která byla odpoledne fakt deštivá, jen občas přestalo, vysvitlo sluníčko a za chvíli zase bubnoval déšť do oken. Sedím s knížkou u kafe, najednou prošel po terase pes (zrovna chvíli nelilo), lehl si k proskleným dveřím, aby byl k nám co nejblíž, a byl spokojený. Další takový tvor, který neřeší minulost ani budoucnost, jen to, co právě prožívá.

 

 A já tak sedím s hrnkem kávy v ruce a uvědomuji si, jak jsem v tu chvíli šťastná a spokojená, že se děje právě to, co se děje… 

  • manžel je doma a zrovna není někde odjetý
  • pes leží na terase a je naprosto v pohodě
  • ty dvě malé zrovna sledují pohádku O Darmošlapovi z Nemanic a princezně Terezce (sice moc nejsem příznivcem televize, ale když jsou to pohádky, které mají hlavu a patu… a hlavně, když venku prší, je úžasné číst nebo sledovat pohádky…to mám ještě z dětství J)
  • naše dospělé děti mají tento víkend sice pracovní, ale tak to chtějí, a baví je to

Pak že dospělí učí děti, co je správně…

Podle mě je to úžasně dokonalý koloběh…dospělí dětem předávají své vzorce chování, získané vědomosti a vše potřebné k životu, a když se, my dospělí, necháme zároveň inspirovat dětskou přirozeností, můžeme svůj život tím dobrým jen a jen obohatit…a to pak předáváme zase dál.

Ať i nás, dospěláky, taky občas napadne, se zastavit, a uvědomit si tu krásu právě probíhajícího okamžiku…a uvědomit si, s jakým pocitem ho prožíváme. A o pocitech zase jindy.

Iva

Komentáře
  1. Jana napsal:

    Ivo, moc hezky píšeš! Já vím, že věci jsou tak jak jsou a jak byly….. ale často mě na okamžik přepadnou výčitky, kdy mi kouzla přítomného okamžiku protekala mezi prsty…. období, kdy byly holky malé a já jsem stokrát a možná tisíckrát díky práci, kterou jsem vykonávala nebyla přítomna tolika událostem. Tolikrát jsem je nechávala samotné, někdy i nemocné. Kolik různých besídek, rozsvícení vánočního stromečku ve městě, různá vystoupení a představení s nimi absolvoval jen můj muž. Kolikrát jsem je odehnala nebo odmítla, když mi potřebovaly něco vyprávět nebo chtěly něco hrát… a já jsem byla unavená nebo jsem doháněla domácí práce… Vždycky jsem věděla, že je to špatně… ale ovládl mě obrovský strach, že když přijdu o práci, nebudeme mít dost peněz a co bychom si počali?? Už ani nevím, jak se mi dostala do ruky první kniha o osobním rozvoji. Ani už nevím která to byla, ale nikdy nezapomenu na větu, která zapříčinila, že se něco v mé hlavě změnilo… a ta věta ? Jednoduchá: “ když se ti někde nelíbí, otoč se a odejdi. “ Pořád mi to rezonovalo v hlavě…. myslela jsem na tu větu pořád. A nakonec jsem to dokázala…. odešla jsem z práce, kde se mi nelíbilo. Kde jsem nebyla šťastná, kde jsem trávila tolik hodin, tolik víkendů, štědrý den i Silvestr….. je pravda, že v té době už byly holky velké a bez mamky se obešly, ale dokázala jsem to… Mým bývalým zaměstnavatelům nic nezazlívám, netrpím vůči nim žádnou záští… přeji jim ať se jim v obchodě daří, ať se jim i v životě daří, ať jsou i nadále spokojeni, šťastni a zdrávi….. jen….. já už u toho nechci být…. No a pak přišlo “ peklo na Zemi. “ asi rok jsem měnila práci tu po měsíci, tu po sesti měsících….. dokonce jsem pracovala v továrně a to i v noci!!! Všechno špatně!! Až mi pak jeden známý dohodil, dle mého pohledu „práci snů“. Uklízím v ZUŠce. Pracuji na samé ranní, nikdo mi nestojí za zády, máme úžasného pana ředitele….. mám sice menší výplatu, ale jsem tam moc spokojená!! A i když, jak jsem řekla, byly už holky velké…. tak přesto, jak jsem se zklidnila, hodila se rázem do pohody celá rodina! Pořídili jsme si pejska a já jsem najednou cítila, že kruh se uzavřel a já už mám vše, co potřebuji…. a když jsem si šla prvně sama s pejskem na delší procházku k vodní nádrži a do přilehlého parku, hezky odpoledne “ po práci “ tak se mi fakt hrnuly slzy do očí z pocitu štěstí, že mám ještě po práci čas a sílu jít jen tak ven a užít si odpoledne. Často mě napadá, proč jsem to nedokázala dřív a víc si neužila ty holky…. a zvlášť Janina by to bývala potřebovala…. ale dnes už s tím nic neudělám…. ale asi to je prostě cesta………

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů