Jak jsem během pár dnů několikrát překonala své strachy…

Jak jsem během pár dnů několikrát překonala své strachy…

Tak nás kamarádi konečně vytáhli na Vltavu!

Od té doby, co jsem poprvé před pár lety sedla do lodi nebo snad nejdřív na raft, jsem si vždycky říkala: „Co je na té Vltavě tak zvláštního, že ji všichni vodáci chtějí jet a ještě se tam vracejí?“

Letos v červnu, jsme se s manželem rozhodli, že to konečně dáme taky. Našli se lidi, co nás odrazovali, že tam bude plno, páč letošní léto je, díky covidu, tak nějak dovolenkově víc české.

V momentě, kdy jsme se rozhodli, bylo jasno…to „nějak“ dáme! No jo, „nějak“…ale jak?

Jak se termín blížil, v mé hlavě se začaly rodit neskutečné myšlenky (navzdory mému, jinak celkem pozitivnímu, náhledu na okolnosti)… Jak já zvládnu po tolika letech spát tři nebo čtyři noci ve stanu? Co na to řeknou moje záda? Co když prochladnu?

Protože jsem byla od dětství táborové dítě, milovala jsem tyhle prázdninové dny na táboře, ale zažila jsem samozřejmě i dny, kdy bylo chladno nebo lilo jak hrom, večer jsem si ve vlhkém spacáku nemohla zahřát nohy a tudíž ani usnout…a světe, div se…ony se teď zaktivovaly právě tyhle vzpomínky!!!

A už navazovaly další…jak to zvládnu v lodi (nejsem žádný zkušený vodák), co když se cvakneme, praštím se o kámen, zvládnu vlézt zpátky do lodi? (už mi prostě není …náct) A co když bude zima, co si s sebou všechno vzít do loďáku na převlečení, zvládnu to i v dešti? Naneštěstí opravdu hlásili na pondělí a úterý vydatné srážky (a tentokrát jim to vyšlo).

Ale co, rozhodli jsme se jet s mou nejlepší kamarádkou a jejím bráchou (kteří mmj. na Vltavu jezdí a chlap, co už pár řek sjel, to byla moje útěcha, že na rozdíl od nás, už někdo má zkušenosti… Manžel sice taky jel se synem Salzu v Rakousku, ale to byl „háček“, teď mi má dělat „zadáka“, to je „úplně jiný kafe“), tak prostě jedeme. Ještě jsem vyzkoušela špitnout, že můžeme jet třeba o den později, když hlásí takové deště, ale lodě byly zamluvené k vyzvednutí, takže bylo rozhodnuto.

Celou cestu směr kemp Branná lilo jako z konve, když jsme přijížděli, měla jsem pocit, že se Vltava každou chvíli vylije ze břehů (zřejmě upouštěli Lipno kvůli dešťům), stany jsme stavěli v dešti … moje strachy jen narůstaly. Nakonec jsem se všemu prostě odevzdala ….

Na mém semináři pro předškolní pedagogy „Na čem záleží, když mám strach“ se bavíme o tom, že když má člověk strachy v hlavě, je dobré se na ně podívat lépe, pojmenovat je, prozkoumat – jaká je pravděpodobnost, že ty katastrofické scénáře dopadnou i ve skutečnosti????

Kdo si myslíte, že jsme zalezli do teplé restaurace, tak se teda mýlíte, protože my jsme si měli vyzvednout lodě ve Vyšším Brodě, tak jsme tam prostě jeli a do Branné jsme dopluli na lodích, sice v pláštěnkách a je pravda, že teplo zrovna nebylo, ale ten super pocit, když se pak po horké sprše zachumláte do teplé mikiny a silných ponožek, do ruky hrneček s grogem …a je vám báječně po těle (konečně teplo) i po duši (zvládli jsme to nejen přejet, ale i si to užít, protože během plavby přestalo pršet)

Další den jsme nejeli, protože déšť byl vydatný, ale vykompenzovala to návštěva nádherného Českého Krumlova s výborným obědem. A v ty další dny bylo počasíčko jako vymalované, užili jsme si během 4 dnů 70 km na řece  – od Vyššího Brodu po Boršov, dobrůtky v restauracích u řeky…zkrátka už se nedivím, že se vodáci na Vltavu vrací opakovaně, mně úplně učarovala…

Nebylo všude plno lidí, jak někteří prorokovali…zjistila jsem, že ve stanu se dá v pohodě pár nocí spát, i když vám zrovna není 20, na řece byly úseky, kdy jsme se potkávali s různě zkušenými vodáky a halekali jsme na sebe AHÓÓÓJ, ale taky jsme proplouvali tam, kde jsme byli s manželem v lodi sami a kolem nás jen lesy, louky, skály a šumění řeky…prostě ROMANTIKÁÁÁÁÁÁÁÁ

A teď si představte, kdybych poslechla ty svoje strašáky v hlavě, a dala průchod těm strachům a zůstala doma…o tohle všechno bych se připravila!

Zkrátka, někdy je potřeba „vylézt z té jeskyně strachů“ a podívat se, jak je venku na tom světě báječně, i když se vám třeba klepou kolena z toho, co tam bude… ale jít „do akce“ navzdory tomu všemu!!!

Ahóóóóój Vltavo, díky za lekci a zase někdy…..