„Mé ranní rituály“…aneb…

„Moje rozjímání při ranním výšlapu…“

Je pondělí ráno kolem 6:30h… Moje tělo se rozhodlo, že už je vyspalé a že je čas vstávat. Co jsem skončila ve školce a zrovna nejedu dělat seminář někam daleko, nerada vstávám na budík. Tělo je dost moudré na to, aby vědělo, kdy je odpočaté a připravené k aktivní činnosti.

Takže po protažení hupky… z postele ven, župan na sebe a jdu se podívat, jak moc zamrzla voda ve džberu na terase. Na mé fb stránce „V pohodě rodičem i pedagogem“ jsem na Nový rok psala takový příspěvek o tom, proč je dobré si sepsat začátkem roku to, co během něho chceme zvládnout… zorganizovat, prožít, zařídit, udělat, předělat, vyrobit, opravit, koupit, kam se podívat, koho nebo co navštívit,…atd.

Já jsem se rozhodla, že se chci otužovat a dělat toho víc pro své zdraví. Ve školce už nejsem 4. rok, takže imunitu už si nezvyšuji tím, že se pravidelně potkávám s bacily od dětí a tělo si s nimi musí umět poradit.  A taky nejsem takový typ sportovce či otužilce, který uběhne maraton či půlmaraton, ujede na kole 3x týdně 60 km, skočí do ledové řeky či jezera a ještě dokáže s úsměvem pózovat ve zmrzlých plavkách na úžasné foto a podobně…VÁS VŠECHNY OPRAVDU OBDIVUJI A SMEKÁM PŘED VÁMI, VAŠÍ ODVAHOU A VYTRVALOSTÍ…

Nicméně jsem se rozhodla jít svou vlastní cestou…

Manžel mě naštěstí v těchto drobných úletech podporuje, takže se u nás ve sklepě našel krásný džber, do kterého se kdysi prý nakládalo zelí či maso před uzením, pod manželovýma rukama prošel drobnými úpravami, dovnitř igelit a pár kýblů vody a sen je na světě… Od Nového roku každé ráno, co jsem doma, z postele rovnou na terasu a nohy do vody… Takže i dnes, i když bylo okolo –11 stupňů, župan na sebe, sekáček na maso do ruky, vysekat díru v ledu a nohy šup do džberu……… Kdo z vás jste to už zkoušeli, víte, že chvilku to vydržet jde v pohodě a za pár vteřin přijde bolest do nohou. Řídím se radami zkušenějších, že je dobré se do té bolesti uvolnit, nezůstat v křeči. Stejně to dám tak minutu a něco a nohy šup do ručníku a domů do tepla. Není prý nutné hned oblékat teplé ponožky, já jsem někdy chvíli naboso, někdy ty ponožky natáhnu dřív…řídím se tím, co je mi příjemné.

Tělo by se z mého úhlu pohledu mělo pochválit za to, když je vystavené nějaké nepohodě.

Dneska ráno, stejně jako jiná rána v pracovních dnech, se po tomto rituálku oblékám na ranní výšlap. Všechno jde raz – dva, protože v 8:30h potřebuji už být zpátky, nasnídaná a začíná můj pracovní den.

Dneska jsem opravdu jako cibule obalená do termo vrstev, čelenky, šály, rukavic a nezbytná sluchátka do uší pro nějakou dobrou nahrávku k poslechu. Někdy jdu bez nich, někdy se psem, když tady u nás zůstane dcery „bernský salašník“. Dnes sama…vycházím do ulic, kdy se den teprve probouzí, nikde nikdo, relativně i ticho, mráz štípe do nosu, do tváří a já poslouchám nejdřív svoje kroky…jak to pěkně chrupe pod nohama.

Teprve později si do uší pouštím nahrávku od autora, kterého ráda poslouchám. Tím je Earl Nightingale a ta dnešní se jmenuje „Dobrý duševní postoj“. Krásné naladění do nového dne i celého týdne…

Opakovaně tu slyším, že pokud si řeknu, že něco nezvládnu, tak to opravdu nezvládnu… toto opravdu platí, je to takový „životní zákon“. Vysvětluje to, čemu věřím. Nejdřív potřebuji věřit sobě, pak druhým.

A tak šlapu do kopce pokrytého sněhem a přemýšlím o tom….

Že bych přece jen někdy do toho ledového jezera taky vlezla? Možná ano, kdo ví? Záleží prý na mě.

Mám tuto nahrávku opravdu ráda, stejně jako jeho „Nejneobyčejnější tajemství“. Poslouchám, že se se mám k lidem chovat tak, jací oni doopravdy jsou…totiž jako k nejdůležitějším lidem na světě. Stejně jako je pro mě důležitý manžel, naše děti naši rodiče, sourozenci či přátelé, tak jsou důležití třeba kolegové v práci, prodavačky v obchodech, lékaři, lidi, které potkáváme na ulici nebo ti co ráno uklízejí chodníky…jen jsou důležití jinou intenzitou zase pro někoho jiného, ale důležití jsou.  Oni mi pak mé chování „vrátí“ tak, že se ke mně taky budou chovat jako k nejdůležitějšímu člověku na světě.

Přicházím pomalu zase do ulic města, které už se probírá do ranního svítání a než dorazím domů, je světlo a nádherné červánkové ráno.

Probíhá mi hlavou, že kdyby se lidi takto k sobě chovali, bylo by méně zloby všude kolem, více porozumění mezi námi, více lásky a laskavosti…

Tak si říkám, kde vlastně začít?

Odpověď mi přichází okamžitě…no u sebe samozřejmě, u svého postoje, s jakým jdu do nového dne…s jakým řeším další výzvy, které mi přicházejí, nové překážky a zkoušky, které přináší nový den… třeba v podobě trpělivosti při jednání s někým, kdo je úplně jiný, než já…

A také u svého rozhodnutí, že chci, abych kolem sebe měla pohodové a „sluníčkově“ naladěné lidi a tudíž já bych měla být ta první, která v mém osobním životě bude sluníčkově laskavá, pohodová, milá a příjemná k ostatním…tak, aby se ti druzí cítili při setkání se mnou důležití a výjimeční zase ve svém životě…

Pokud mi k tomu mají pomoci mé ranní rituály, abych se cítila dobře naladěná a v dobré kondici, tak je chci dělat pravidelně…abych mohla přemýšlet, jak skrze sebe pomáhat druhým cítit se výjimečnými. Vždyť nás naše děti sledují…

Krásné dny naplněné zdravím, štěstím, pohodou a porozuměním s těmi druhými…