S manželem snad už tradičně na Nový rok (od té doby, co byly děti malé? Nebo od prvního společně prožitého Nového roku?…fakt už nevím) chodíme na výšlap…buď na delší už dopoledne, jak se vyhrabeme z peřin, nebo na kratší po novoročním obědě.
Letos to bylo nějaké divné…obloha od rána zatažená (můj výraz: „večer je už od rána“), dopoledne u nás nepadlo ani slovo, že bychom se šli projít. Tak jsem uvařila čočkovou polévku (taky tradičně) a vepřové maso naložené v láku z okurek (nový recept, spíš na zkoušku…ale bylo to výborné) a oba jsme zaujali polohu ležmo na sedačce v obýváku u krbu… a samozřejmě jsme oba usnuli.
Okolo půl třetí jsem se probrala se slovy: „Tak jestli chceme jít ven, tak bychom měli teď, nebo se vrátíme za tmy.“ Manžel kupodivu neprotestoval, tak jsme se vydali za město na Kalvárii.
Ono totiž vždycky nemusí svítit slunce (pak si víc vážíme slunečných dnů), nemusí být vždycky všechno dokonalé, jak to vidíme na Facebooku, v reklamách, v módních časopisech, na různých stránkách s dokonale nalíčenými a upravenými obličeji, s dokonale tvarovanou postavou, nemusí se nám každý den podařit vyprodukovat, udělat, nakreslit, napsat, uvařit, uklidit, nazdobit, vymyslet a zrealizovat něco úchvatného (pak když se to povede, tak teprve poznáme, jak chutná úspěch, když se něco podaří… a vážíme si toho úplně jinak)
Nějak jsme si zvykli, že dokonalost je všude kolem nás a máme pocit, že my jsme ale naprosto nedokonalí, protože se známe „tam zevnitř“… my přece ale chceme být „v kurzu“, nechceme být „póvl“…
Bylo by dobré přijmout svoji nedokonalost a to že druhý to má jinak, protože je to prostě jiný člověk, má jiné zkušenosti, jiné rodiče, sourozence, takže měl samozřejmě úplně jiné dětství a v podvědomí má usazené úplně jiné programy…a taky přiznat si, v čem jsme dobří a co nás od druhých odlišuje a že je to tak správně!!!!! Že některé věci vnímáme jinak, než druzí…než partner, kolegyně v práci, kamarádka,…
Zpátky na tu Kalvárii….když jsem se otočila a tyto myšlenky mě napadly, najednou jsem si všimla, jak po obloze utíkají mraky…už tam nebylo jen ponuro, ale úžasná mračna, směs různé šedi a tmavě modrých odstínů se valila oblohou a vůbec to nebyla ta jednotvárná a dokonalá azurová modř, kterou všichni tak milujeme, když je nádherné počasí…
A já jsem si už po několikáté zase uvědomila, že ani obloha nemusí být dokonale modrá a přitom může být nádherná, zajímavá, prostě jiná…zachycovala právě ten okamžik TADY A TEĎ, protože za chvilku byla už zase úplně jiná…zase jinak nádherná a zajímavá…
Takže jsme nakonec byli rádi, že jsme se šli projít, i když to nebyla ta „dokonalá novoroční“… i když si zrovna neužíváme výsluní, může to být inspirativní zase úplně jinak…
Manželova slova, když jsme se „pokochali“ výhledem svrchu dolů na schodech u Kalvárie: „Tak pojď, za chvíli bude pršet“, mě vytrhla z přemýšlení a šli jsme domů. A co myslíte? Cestou jsme fakt trochu zmokli…
A doma jsme si dali horkou medovinu, nanuka k tomu….“a svět byl zase v pořádku“…