HODNOTA ÚSMĚVU

Úsměv přináší štěstí do domu, ve starostech je oporou,

Je citlivým znakem přátelství.

V únavě přináší odpočinek, ve znechucení a smutku je potěchou

a pro každou bolest je přirozeným lékem.

Je dobré, že si ho není možné koupit, ani půjčit, ani ukrást,

protože má hodnotu chvíle, kdy se dává…

A kdybys někoho potkal a on neměl pro tebe úsměv, i když na něj čekáš,

buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem ty,

protože nikdo tak nepotřebuje úsměv, jako ten,

kdo ho nemá pro druhé.

Tak jsem se pustila do předjarního „úklidu“ v papírech ve svém pracovním prostoru a vypadla na mě stránka s tímto textem…ani nevím, kde jsem k němu přišla, kdo mi to kdysi dal…

A po přečtení jsem nad tím začala rozjímat a přemýšlet. Hodí se na každou dobu, kterou právě prožíváme. Myslím tím, že ten list papíru s těmito slovy mě zaujal v době, kdy se o pandemii vůbec nic nevědělo a ani by nás nenapadlo, že něco podobného může být realitou.

Přesto mě ta slova už tenkrát natolik upoutala – ta myšlenka předávat svůj úsměv dalším lidem a tím dělat svět kolem nás hezčí, aniž by mě to něco stálo…myslím hmotného…aniž bych musela něco drahocenného obětovat – že jsem ten papír nevyhodila a nechala si ho.

Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že za několik let ho budu sdílet tímto způsobem…že budu psát články na blog, budu mít svůj web, své podnikání lektorky, že budu nabádat lidi, aby se vzdělávali v osobním rozvoji, protože jim to může přinést báječné změny v životě, pokud se tak rozhodnou a budou chtít být tou nejlepší možnou verzí sebe sama.

Sdílím s vámi ten otrhaný cár papíru se slovy, která se zdají být možná obyčejná, ale myšlenka je neskutečně povznášející…

„DARUJME ÚSMĚV JEN TAK“

…protože jím můžeme vykouzlit úsměv na tváři toho druhého a tím ho potěšit, povzbudit, že touto – pro někoho opravdu šílenou dobou – neprochází sám…že jsme tady, sdílíme s ním i ty těžkosti, byť ne třeba fyzicky, ale každý z nás se nějakým způsobem za poslední rok vyrovnává s těmito situacemi, které nám do života přicházejí…

Můžeme mu svým úsměvem předat naději, že tímto pomyslným „blázincem“, který prožíváme už skoro rok, prostě projdeme, hlavně ve zdraví a zase bude vše dobré, i když třeba jinak, než jsme původně očekávali.

Někteří lidé opravdu prochází těžkými časy a vůbec je nenapadne se usmát jen tak…jednoduše proto, že mají pocit, že nemají důvod…

Za každou podmračenou či zamyšlenou tváří se skrývá něco, proč se ten člověk tak tváří nebo chová…a my to nevidíme, nevíme, co se stalo před tím, co tomu jeho chování předcházelo, vnímáme jen ten okamžik, kdy se s ním setkáme…a v té chvíli máme někdy chuť soudit a komentovat.

Pojďme k sobě být vlídní, tolerantní a začněme u sebe…pojďme těm druhým předávat to dobré ze sebe…třeba „jen“ ten úsměv…nic nás nestojí a možná je to právě to, co teď potřebujeme navzájem jako projev podpory, uznání, lásky, porozumění, souznění…vždyť nevíme, čím si kdo prochází v této době a proč se zrovna v této chvíli neusmívá…

A nezapomeňme, že kdo se usmívá srdcem, usmívá se i očima…takže úsměv, který je na ulici možná zrovna schovaný v roušce, se pozná i podle očí J

Užijte si báječný den navzdory okolnostem, které přicházejí…