Když vezmete svoje vnoučata – dvojčata do lesa

Vzala jsem naše holky do lesa…tam, kde jsem kdysi před 20 – 25 lety pracovala ve školce a tenkrát jsem díky vycházkám s dětmi znala v blízkém lese málem každý strom či větvičku.

Nejdřív jsme projely vesnicí kolem budovy školky, a protože holkám jsou 4 roky, se školkou už taky mají zkušenost, tak otáčely hlavy za skluzavkou a průlezkami, pastelkami jako výzdobou na oknech a samozřejmě spousta otázek: „A babi, ještě chodíš do té školky?“ „Ne, holčičky, už ne, to bylo tenkrát, když byla vaše maminka malá jako vy.“

Zaparkovaly jsme a vyrazily cestou krajem lesa, kde je krásný výhled do polí a na nedaleké kopce. Holky šlapaly jak zdatné turistky, komentovaly samozřejmě všechno kolem – ta obloha je klásně modlá, babi…a támhle je taky cestička, tou půjdeme potom, a tady jsou pampelišky, co je tohle za kytičku, jé, tady je kaluž…a já jim notovala (jak jinak)…holky, vidíte tamtu rozhlednu? Tam si uděláme výlet jindy a třeba i s maminkou nebo s dědou…

Pak skončilo pole a dál vedla cestička lemovaná z obou stran stromy a dostávaly jsme se dál do lesa. Jedna se mě chytla za ruku a za chvíli následovala otázka: „Babi, to je hluboký les?“ „Ne, není hluboký“, odpovídám, „vždyť vidíš, že skrz stromy vidíme na to žluté pole, co je za lesem.“ Jdeme dál, zase si povídáme a za chvíli ta stejná otázka: „Babi, a tohle je hluboký les?“ Už mi to nedalo: „A proč se ptáš, jestli je hluboký?“ A odpověď šeptem: „Kdyby tady byl vlk!“ Aha, Červená Karkulka a její důsledek. Tak jdeme a povídáme si, že tady u nás vlci v lese nejsou, že jsou v pohádkách.

Najednou hlasitý výskot a jásot, holky se rozběhly po cestě vlk – ne vlk…“Babí, babí, dívej motýlci se honí…“ Oni tam poletovali dva žluťásci a holky se hnaly za nimi – po cestě, po mechu, mezi stromy u cesty…a prý: “Babi, vyfoť nás s motýlky!“

No zkusili jste někdy vyfotit běžící čtyřleté děti a poletující motýly zároveň? To je skoro nemožné, takže motýli letěli, holky letěly za nimi a já s mobilem za všemi čtyřmi…fakt groteska J Padlo spousta fotek, ale nakonec se to povedlo (můžete hledat, kde jsou ti žluťásci)

A tak jsme mezi povídáním o okolních přírodě, honěním se za motýli, zastávkami na pití a vším možným, dorazily na konec lesa, kde na nás čekal další nádherný výhled – všude jen stromy, louky, pole a další kopečky, všechno v nádherné jarní zeleni, navzdory suchu. Vedle mě se ozvalo: „Jé, tam je posed, takový jsme viděly s maminkou“.

Tak se kocháme, rozhlížíme a malé dámy to zakončily: „Babi, tady je to báječné“. No, holky moje, je tu báječně, proto jsem vás sem vzala, sama to tady úplně zbožňuju.

Už se blížíme k autu, když v tom vidíme výběh, kde jsou srnky a laně.

Říkám těm dvěma malým zvědavcům: „To jsou laně – maminky od jelena.“ Jedna má samozřejmě dotaz: „Maminky od jelena? A kde je tatínek jelen?“ Druhá střelí okamžitou odpověď: „Tatínek jelen šel nakoupit jídlo do lesa!“ Myslela jsem, že mě to položí…jak ty malé děti mají hned jasno!

Cestou autem kolem školky jim zase naskočilo, jak to vlastně tenkrát bylo… „A babi, jak se jmenují ty děti, co s tebou chodily do školky?“ „To už nejsou děti,“ odpovídám, „už vyrostly a jsou z nich velcí dospělí.“ Jenže naše holky se jen tak odbýt nedají: „No a jak se tenkrát jmenovaly, když byly děti?“

A tak řídím nazpátek domů, vracím se pohodovou známou cestou, kudy jsem před lety jezdila do práce a z práce a vzpomínám: „Chodila tam Pavlínka, Zuzanka, Jituška a taky Monča, Verča a Kačka, Mireček, Jaroušek, Jiřík, Klárka, Filípek,…“ jedu a vzpomínám na jména, na jejich tvářičky tenkrát a co z toho, že už je to čtvrtstoletí zpátky a už mají svoje rodiny…Tenkrát to bylo „báječné“, bylo to krásných šest let, kdy jsem pracovala na venkovské jednotřídce, a teď je nádherné to, že vezmete vlastní vnoučata na procházku tam, kde to sami máte rádi, a ty jejich všetečné otázky vás nutí uvědomit si, že vlastně žijete „báječný život!“

Ta procházka mi dala opravdu hodně – díky za to, holky moje!