O čem tak teď člověk přemýšlí…

Proč jsme zase v nouzovém stavu, jak k tomu mohlo dojít, kdo za to může, říkají nám všichni politici, virologové a další odborníci pravdu? Jak já zase dnes zvládnu jako rodič svoji práci, domácnost a ještě se svými dvěma dětmi distanční výuku…nebo to zvládnou beze mě? Někdo řeší, že díky nouzovému stavu úplně přišel o příjem a z čeho zaplatí nájem, případně své kolegy…

Co všechno řeší lékaři, zdravotní sestřičky, ostatní zdravotnický personál, ošetřovatelé pečující o lidi s domovech důchodců, paní prodavačky a spousta dalších profesí na pracovišti i v soukromí….?

Co učitelé ve školách, ve školkách? Ve školách se snaží učit úplně jiným způsobem a nějak zajistit, aby aspoň to nejdůležitější bylo žákům a studentům předáno, ale jaký vliv mohou mít na to, zda to bude vše správně pochopeno?

Ve školkách jsou paní učitelky v první linii také, aby aspoň část ekonomiky zůstala v chodu, aby děti mohly být v pohodě ve školce a nic z toho poplašeného světa jim neublížilo, a jejich rodiče, aby mohli být aspoň relativně v klidu, že je o děti postaráno. Přesto jsou některá předškolní zařízení v karanténě.

Co kdybychom si položili jiné otázky… když už k tomu všemu u nás došlo, není už v této fázi jedno, kdo od koho chytil daný virus nebo třeba „jen“ chřipku, kašel či další respirační onemocnění, které tady s námi jsou roky?

Co kdybychom se zase semkli a byli k sobě ohleduplní třeba jako na jaře?

Co kdyby každý z nás začal u sebe s tím, že ten den udělá pro sebe i pro druhého něco hezkého…byť by to byl „jen“ úsměv, ohleduplnost při jízdě autem (dám přednost jen tak), pustím někoho před sebe ve frontě u pokladny, protože třeba nese v ruce jednu věc? Zavolám někomu a potěším ho třeba jen telefonickým hovorem, jestliže jsme se doma domluvili, že se nebudeme zbytečně potkávat s dalšími lidmi…

Vždyť je to tady zase jen na nějaký čas a zase bude líp…máme „chytré“ mobily, můžeme poslat babičce fotku nebo video toho našeho malého rytíře nebo si udělat videohovor přes messenger a ta naše princezna může babičce, dědečkovi nebo tetě zatančit či zazpívat a oni tak přijdou na jiné myšlenky…

Pojďme si vzít za naše reakce zodpovědnost…začněme každý u sebe, ať se zase uzdravíme jako národ, zevnitř…tím, že k sobě budeme vlídní, milí, zdvořilí a ohleduplní…léčí přece láska, ne bezohlednost, uzdravuje víra, že bude líp, ne zlá slova nebo činy.

Víte, vezměme si jako příklad naši (nebo jakoukoliv) zahrádku…co na ní poroste samo?

Plevel (negativita), o ten se nikdo starat nemusí a roste ho všude plno…když mu to dovolíme (stejně jako naše negativní myšlenky, komentáře, chování přijdou samy, když jim to dovolíme)

Květiny, stromy, krásně kvetoucí keře potřebují naši péči, zalévání, hnojení, stříhání, když je chceme mít nádherné…musíme se zvednout, vynaložit úsilí, abychom měli ten výsledek, který chceme. Podobné je to s našimi myšlenkami a chováním – je potřeba vynaložit úsilí, abychom v sobě i kolem sebe měli „to krásné“, pozitivní a měli z toho radost.

Vynaložme tedy naše úsilí tím dobrým směrem…

Pojďme začít u sebe a dělat svět kolem sebe i v této (nebo možná právě v této) době hezčí….