Děti a přítomný okamžik

         Děti a přítomný okamžik…

Jak tak běží ten prázdninový čas, člověk plánuje, kam pojede na dovolenou, na výlet, jaké koncerty jsou někde v okolí, koho navštíví a s kým se kde setká… Od toho jsou prázdniny a čas dovolených.

Protože jsem babička a občas hlídáme naše čtyřletá dvojčata, sledovala jsem tento víkend jejich reakce na různé podněty. „Holky, vykouklo sluníčko, děda je na zahradě, půjdete taky?“ V tu chvíli je potřeba zvážit, jestli být s dědou venku je silnější motivace, než být princeznou J

Klárka to rozsekla dřív: „Já jdu za dědou!“ Terezka ještě chvíli váhala, jestli to dobrodružství bude stát za to, aby sundala „elsovské šaty a šla za nimi… Nakonec zvítězila síla kolektivu J

„Místo botasek gumáky, je po dešti…a pití s sebou!“

Před chvilkou ještě byla jedna „na plný úvazek“ Elsou a druhá Růženkou, která očekávala prince Jaroslava (jak jinak J) a teď už v holínkách obě brázdí mokrý trávník, revidují pískoviště a hurá za dědou ke garáži, kde se právě opravuje motor do starého veterána. Protože mu chtějí pomáhat, čemuž se chlap samozřejmě brání (já mu se nedivím), tak s povděkem, že budou dělat podobnou „práci“, si od něj berou štětce a „jako“ natírají, šmrdlají štětci cokoliv, co jim přijde pod ruku. A zase plně ponořené do právě probíhající činnosti…je jim jedno, že před pár minutami byly vznešené a čisťounké princezny a teď dělají „ušmudlanou práci“.

Najednou slyším volání: „Babi, Telezka lozházela ty fialový kytičky po tlávě!“ No, to je pěkný, moje nádherná levandule nestihla uschnout, než si tam začaly holky hrát. Asi z nich už kytičky nesvážu J Na moji otázku: „Terezko, proč to házíš po zemi? Říkala jsem vám, že je potřeba, aby kytičky zůstaly na stolku, protože se suší.“ Odpověď zněla: „No, babi, já chtěla, aby to bylo jako na svatbě.“ Ach jo, v které pohádce to asi viděla? J

V tu danou chvíli je úplně fuk, co bylo předtím (co babička říkala) a co bude potom (až na to babička přijde)…za hodinu, za dvě, zítra…zkrátka žijí tím svým přítomným okamžikem, jsou ponořeny do právě probíhající činnosti a jsou jí úplně oddané.

Prostě děti, pro ně je to úplně přirozené.

Tak jsem je tak sledovala a přemýšlela o tom celou sobotu, která byla odpoledne fakt deštivá, jen občas přestalo, vysvitlo sluníčko a za chvíli zase bubnoval déšť do oken. Sedím s knížkou u kafe, najednou prošel po terase pes (zrovna chvíli nelilo), lehl si k proskleným dveřím, aby byl k nám co nejblíž, a byl spokojený. Další takový tvor, který neřeší minulost ani budoucnost, jen to, co právě prožívá.

 A já tak sedím s hrnkem kávy v ruce a uvědomuji si, jak jsem v tu chvíli šťastná a spokojená, že se děje právě to, co se děje… 

• manžel je doma a zrovna není někde odjetý
• pes leží na terase a je naprosto v pohodě
• ty dvě malé zrovna sledují pohádku O Darmošlapovi z Nemanic a princezně Terezce (sice moc nejsem příznivcem televize, ale když jsou to pohádky, které mají hlavu a patu… a hlavně, když venku prší, je úžasné číst nebo sledovat pohádky…to mám ještě z dětství J)
• naše dospělé děti mají tento víkend sice pracovní, ale tak to chtějí, a baví je to

Pak že dospělí učí děti, co je správně…

Podle mě je to úžasně dokonalý koloběh…dospělí dětem předávají své vzorce chování, získané vědomosti a vše potřebné k životu, a když se, my dospělí, necháme zároveň inspirovat dětskou přirozeností, můžeme svůj život tím dobrým jen a jen obohatit…a to pak předáváme zase dál.

Ať i nás, dospěláky, taky občas napadne, se zastavit, a uvědomit si tu krásu právě probíhajícího okamžiku…a uvědomit si, s jakým pocitem ho prožíváme. A o pocitech zase jindy.

Iva