Síla prožitku přítomného okamžiku

---

Tak jsem si to zase (jako každý pracovní den) špacírovala se psem na ranní výšlap.

Byl pátek, už trochu chladněji, ale nádherné slunečné ráno. Vydala jsem se tedy u nás na Křížový vrch…takový kopec za městem s úžasnými výhledy. Já to prostě miluju…ty výhledy z kopce dolů….

• do města, které se sotva probudilo s jeho střechami a věžičkami
• na Hřebečský hřbet, který se táhne v dálce
• na rozhlednu Pastýřku, co se majestátně tyčí a vyhlíží nadcházející den
• na kopec Hradisko, co se začíná pomalinku zbarvovat do podzimního kabátu

Tentokrát mě ale zaujal pohled směrem na východ, na Linhartice, odkud vycházelo sluníčko…bylo to „báječné ráno“ (jak by řekly naše 5leté vnučky), paprsky se blýskaly, jako by se předháněly svou krásou…“jen ať si nás někdo všimne, jak nádherné jsme…“

Nějak to nešlo nevytáhnout mobil a nevyfotit tu parádu…

---

Jen jsem si u toho uvědomila něco mnohem hlubšího…Chci to fakt jen vyfotit, poslat dětem na messenger nebo to dát na profil na fb??? A pak zase seběhnout dolů, do města a hurá domů se nasnídat a jít pracovat??? Fakt to tak chci???

Nebo mě ty paprsky a ta síla toho okamžiku chce říct něco mnohem důležitějšího, než jen „to je krása a já už musím běžet…“???

---

Tak jsem se tam zastavila na úctyhodnou chvíli, pes si mi lehl k nohám a nechal mě, ať se kochám, rozjímám, nechám na sebe působit ten prožitek právě probíhajícího okamžiku, kdy všechno ostatní bylo najednou něco méně…

Bylo to docela silné uvědomění si, že v našem životě neuspěcháme spoustu věcí, že dnešní rychlý svět někdy vypadá jako kolotoč plný bláznivých a ztřeštěných dnů, chvil, zážitků, setkání a spěchání…

Ale že právě pro tu rychlost dnešního světa potřebujeme taky někdy protiváhu – zastavit se, odpočinout si, dát si hrnek kávy či čaje a jen tak u toho nic nedělat, chvíli nepracovat, nic neřešit, neorganizovat a pár minut se jen kochat, pozorovat přírodu nebo třeba i své myšlenky jakoby zdálky.

Mám od té doby úplně hmatatelnou potřebu (ne že bych ji nikdy předtím neměla J) SE VĚDOMĚ ZASTAVIT A VNÍMAT PŘÍTOMNOST, CO PRÁVĚ PROBÍHÁ….

Dnes ráno, pár minut po 6. hodině, jsem se nořila do našeho bazénu na zahradě (voda díky rannímu chladu byla fakt studená, takže pěkně pomalu) a najednou jsem si uvědomila, že kos si to štrádí po trávníku kousek od bazénu a vůbec mu nevadí moje přítomnost…tak tam na sebe chvíli koukáme, já hlavu vystrčenou z bazénu, on se zastavil, asi „mapoval“, co se děje a já si zase uvědomila, že každé ráno ho takhle nevidím, že je dobré se zastavit a užít si tu drahocennou minutku…

Ne vždycky jsem si toto uvědomovala…nebo spíš ne moc často, to je přesnější…možná mi přibývají roky, ale taky možná si člověk dokáže všímat a vážit věcí, které dřív nevnímal a neviděl, protože se pořád někam spěchalo.

Mám pocit, že z těchto „mini okamžiků“, při kterých se zastavím, na pár minutek „vypnu“ a uvědomím si prožitek toho okamžiku, že je to taková „mini chvilka relaxace“, taková „kotva“, kdy tím dokážu dočerpat energii, kterou tak životně potřebujeme všichni v tom našem rychlém světě.

Přeji vám, abyste objevili, co funguje pro vás jako obnova energie…a to i ve dnech, kdy si nedovolíte relaxovat třeba tři hodiny, nemáte pro sebe vy maminky třeba ani hodinu…někdy se to tak sejde…jaká „mini chvilka relaxace“ vás zase dokáže dát do pohody, co obnoví vaši energii?

Třeba můžete vyzkoušet, pokud budete chtít, VĚDOMOU SÍLU toho právě probíhajícího okamžiku…

Hodně štěstí!

Iva

 

 

Další články si můžete přečíst na mém blogu www.ivarehurkova.cz